Historie Formule 1 by se dala popsat jednou větou ("Po první světové válce evropský šampionát automobilů Grand Prix, od roku 1950 mistrovství světa Formule 1."), ale v USA je historie automobilových závodů poněkud složitější. Stručněji řečeno, v průběhu stoletého období docházelo ke sporům na jejichž konci nějaká chytrá hlava řekla, že založí vlastní šampionát.
Lidstvu koluje v krvi dychtivost zdolávat hranice možností, touha překonávat sama sebe a snaha porazit kohokoliv jiného. Když v roce 1886 spatřil světlo světa první automobil, tehdy všeobecně známý pod názvem „samohyb“, bylo evidentní, že chuť soutěžit se promítne i v oblasti automobilů. První americký závod na oválné dráze se konal už v roce 1901, sérii několika podniků hostil mílový ovál vlastněný společností Detroit Driving Club. O rok později vznikla Americká automobilová asociace (AAA) a uspořádala mistrovství. Už od počátku ale bylo jasné, že zanedlouho se někdo ozve s námitkou k systému hodnocení. Proč? Nerozhodovalo se podle výsledků, hlavní slovo v udělování národního titulu měli „experti“. Čili pouze přihlížející odborníci na základě svého uvážení hodnotili konečného vítěze. Situace vedla k hádkám a konfliktům, opoziční Automobilový klub Amerika (ACA) vyhlásil svému nepříteli AAA otevřenou válku. Poukazoval na špatnou organizaci a zejména špatný systém mistrovství. Nakonec došlo ke smíru a AAA se rozhodla udělovat tituly podle výsledků na dráze. V roce 1927 vedoucí člen AAA Val Haresnapa zpětně poupravil konečné hodnocení předchozích šampionátů a tím způsobil v historických tabulkách částečný zmatek.
Počátkem dvacátých let nastoupila dlouholetá nadvláda automobilů Harryho Millera. Z třinácti ročníků Miller dvanáctkrát triumfoval. Osud Harry Millerovi však nepřál, v roce 1943 zemřel na zhoubný nádor obličeje v chudobě a zapomnění. O dva roky dříve postihl podobný osud geniálního konstruktéra a vynikajícího jezdce. Louis Chevrolet, oběť hospodářské krize, zemřel rovněž v chudobě. Válečné vřavy brzy dosáhly i na americký kontinent, ale k obnově šampionátu došlo už v roce 1946. První úspěchy motorů Offenhauser na sebe nenechaly dlouho čekat. Kdo neosadil svůj monopost motorem Offenhauser, prakticky ztratil šanci na prvenství. Proto téměř všechna auta nedala na ověřenou značku dopustit. Drtivou převahu dokazuje fakt, že z 223 závodů uspořádaných v průběhu 40. − 60. let zvítězil konkurenční motor pouze čtyřikrát.
V roce 1956 přešel šampionát zásluhou Antony Hulma pod křídla Autoklubu Spojených státu (USAC), rovněž ve stejném roce byla vyhlášena soutěž pro nejlepší tým. USAC tak rozhodl na základě faktu, že podvozky i motory se velmi často shodovaly a největší měrou na konečném výsledku se podíleli jezdci a týmy. Zásadní revoluce v koncepci amerických monopostu nastala s příchodem Jima Clarka a Colina Chapmana z Formule 1. Jejich Lotus s motorem vzadu se vyznačoval extrémní křehkostí, ale nevýhodu vyvážil jízdními vlastnostmi. Posměch Američanů záhy vystřídal úžas a otřes v základním pojetí stavby monopostů. Clark tehdy při první startu v Indianapolis 500 málem vyhrál, ale kontroverzní rozhodnutí pořadatelů, ve prospěch domácího Parnelli Jonese, mu cestu za ohromnou slávou překazilo. Nic to ovšem nezměnilo na prozření Američanů, následovat Evropský trend motorů vzadu se stalo nutností.
