Historie IndyCar - 4. díl

CART zlomeno nebylo, odloučení několika týmů, jezdců a ztráta významného závodu v Indianapolis pevný pilíř série nepodlomilo. Vládu převzala stáj Chipa Ganassiho. V roce 1996 se naposledy z celkového prvenství radoval americký pilot, Jimmy Vasser přivezl premiérový titul pro otylého Ganassiho. Závěr sezóny však patři Alexi Zanardimu z Itálie. Dominanci přenesl i do následujících dvou let, po něm imponoval veřejnost Juan Pablo Montoya. Seriál nadále držel žezlo nejprestižnějšího šampionátu v USA, ale od roku 2000 se majitelé silných stájí poohlíželi po slavné pětistovce v Indianapolis. Dveře nejprve otevřel Chip Ganassi, rok po něm Roger Penske. V roce 2001 si CART uštědřilo první ránu. Měla to být demonstrace síly a výkonnosti přeplňovaných motorů, ale místo toho skončila celá akce fiaskem. Premiérový závod na superspeedway v Texasu vedení série podcenilo. V tréninkových jízdách si jezdci stěžovali na enormní přetížení, které navíc hraničilo se ztrátou vědomí. Snaha omezit rychlost nevyšla a CART muselo přiznat porážku, Texas prostě nevyhovoval, závod musel být zrušen. Nedodržení smlouvy stálo podle odhadů 5-7 miliónů dolarů. Dobrá pověst CART značně utrpěla. V závěru roku 2001 motoristický novinář Brock Yates předpověděl krach série na konec sezóny 2002.

Stav CART šel od desíti k pěti. Ganassi s Penskem ohlásil přestup do IRL, v roce 2003 je následoval Andretti Green Racing. Záplata za Indianapolis 500, podnik U.S. Michigan 500, přestal figurovat v kalendáři CART, naopak se objevil u konkurenční IRL. Tím však seznam odchodů důležitých partnerů nekončil. Hlavní sponzor FedEx zamkl bezednou pokladničku a odešel. Japonští motoráři Honda a Toyota měli jasno, CART nemá dobrou budoucnost, tu nabízela už přejmenovaná série IndyCar.

Odchod týmů, hlavního sponzora a dodavatelů motorů: s CART to během zimní přestávky 2003 nevypadalo vůbec dobře. V roce 1998 vstoupila série na burzu cenných papírů, její majetek byl vyčíslen na 100 milionu dolarů, v zimní přestávce 2003 měla akcie hodnotu 25 centů. Bankrot klepal na první dveře, u druhých tahal za kliku Tony George, z třetích dveří pomalu vycházelo trio Gerald Forsythe, Paul Gentilozzi a Kevin Kalkhoven.


Tony George se nabídl CART odkoupit (čímž by si zajistil výsadní postavení na poli amerických formulových závodů). Trio Forsythe, Gentilozzi, Kalkhoven, které si dalo název OWRS (Oval Wheel Racing Series) se naopak snažilo na poslední chvíli hodit záchranný kruh. Ačkoliv byla Georgeho nabídka podstatně vyšší, mnoho věřitelů, kteří do CART investovali, by nedostalo zaplaceno. Na základě rozhodnutí soudu putovala série pod kabát OWRS a jubilejní pětadvacátý ročník CART pod názvem CCWS (Champ Car World Series) mohl v roce 2004 pokračovat.

Vlády se chopil Sebastien Bourdais, čtyři sezóny za sebou získal titul šampióna, čímž sice přesvědčil o svých jezdeckých kvalitách, ale atraktivitě seriálu to příliš nepomohlo. Do konce roku 2006 se v hlavičce CCWS objevoval hlavní dodavatel pneumatik Bridgestone spolu s motoráři Ford. Ti ale utáhli kohoutek financí a šampionát se prezentoval prostým Champ Car World Series. Nicméně tri majitelů úspěchu dosáhlo. Zlákalo značku Panoz, která pro rok 2007 postavila kompletně nové monoposty.

To ovšem nezabránilo celoročním prognózám o krachu. V několika posledních letech se velmi často stávalo, že původní kalendář závodů dostál na poslední chvíli změn, neboť zájem pořadatelů některých okruhů opadl, či se jednoduše nenašly finance. Průběh sezóny 2007 se nesl v nejistém duchu. Po zkrácené sezóně o tři závody nastalo ticho před bouří, netrvalo dlouho a tisk přišel s informacemi o finanční situaci. Naději na zahájení nové sezóny pohlcoval pesimismus a holý fakt, že nebyly peníze.