Auguste, pověz nám o tvém prvním závodě.
Bylo to v roce 2008 na okruhu v Portlandu v americkém Oregonu. Můj závodní mentor mi půjčil starý závodní vůz, který od roku 1985 tak nějak hibernoval na jeho dvorku. Byl to Renault Alliance Cup s brutálním výkonem 60 koní. Bylo to tak staré auto, že jsem vlastně ani nemohl závodit v žádné pořádné třídě. Tak jsem skončil na trati s mnohem rychlejšími vozy, kterých se nedalo udržet. Naštěstí pro mě začalo tehdy pršet a díky tomu jsem byl schopný dokončit závod kousek za hlavním balíkem závodníků.
Poté jsi odešel do Evropy kvůli práci, je to tak?
Částečně ano, ale bylo to hlavně kvůli závodům. Byl to risk, protože jsem neznal žádné detaily o okruhových závodech v Evropě. Neznal jsem žádné lidi, žádné týmy, dokonce jsem ani nevěděl, v jakém seriálu bych mohl začít závodit. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že se chci do toho zapojit a vítězit tolik, jak jen to bude možné.
Jak moc rozdílný je životní styl v Americe a tady v Evropě?
Těžko se to srovnává, jelikož jak v Americe, tak v Evropě je tolik různých subkultur. Já jsem se odstěhoval ze západního pobřeží Spojených států do Švýcarska. Relativně řečeno si však myslím, že právě ve Švýcarsku dokážou lidé mnohem více ocenit ty malé věci v životě, které jsou v Americe často přehlíženy a podceňovány. Tady v Evropě je mnohem méně strachu, což vede ke zdvořilému respektu a mnohem méně defenzivní sociální interakci. Podle mě je životní úroveň ve Švýcarsku a vlastně i v Evropě celkově mnohem vyšší, než v Americe, ale to je jen můj osobní názor. Hodně mých švýcarských přátel si myslí, že jsem blázen, že jsem se stěhoval do Švýcarska z Kalifornie. V angličtině máme takovou frázi, že „tráva je vždy zelenější na druhé straně“, což k tomuto případu sedí naprosto přesně.
Jaké byly tvé první závodnické krůčky v Evropě?
Nebylo to jednoduché. Nikoho jsem tady neznal, co se týče závodního prostředí, a ani jsem nevěděl, jakým směrem se mám vydat. První rok ve Švýcarsku byl pro mě nejnáročnější, protože jsem vůbec nezávodil. Jedinou věcí, co jsem mohl dělat, abych ukojil svůj hlad po závodění, bylo jet na Nürburgring a obkroužit pár kol na Nordschleife. Jednou jsem si po práci zapnul Xbox a když jsem viděl, jak se mi načítá Forza, tak jsem si řekl, že bych to měl brát vážně, vypnout Xbox a jít k počítači. Zapnul jsem Google překladač a díky tomu jsem byl schopen najít závodní vozy k pronájmu, což mě dovedlo do německé BMW Challenge. O měsíc později jsem se na Hockenheimu poutal v BMW M3 E30 a nemohl jsem tomu věřit. To byl moment, na který nikdy nezapomenu.
Nyní k Octavia Cupu. Jaké byly tvé první dojmy z tohoto šampionátu?
Octavia Cup pro mě znamenal mnohokrát poprvé. Poprvé v pohárovém seriálu. Poprvé v novotou vonícím závodním voze. Poprvé jsem se dostal do východní Evropy. Nezapomenu na první trénink na Hungaroringu. Volná trať, dobré podmínky, žádný provoz, auto fungovalo dobře. Pořádně jsem tomu dal, byl jsem celkem spokojený s výkonem a poté jsem jel na pit lane. „Velmi dobré, jsi osmý nejrychlejší,“ řekl mi můj mechanik. Cože?!?!? Vždyť to bylo pocitově tak rychlé! To byl moment, kdy jsem si uvědomil, jak moc se musím zlepšit, abych byl v tomto šampionátu konkurenceschopný. Takový tlak jsem potřeboval, abych se mohl zlepšovat.
Od začátku mě ale ohromil profesionální přístup a vědomosti organizátorů. Mechanici a inženýři běhali kolem vozů s laptopy a nářadím tak, aby vozy fungovaly, jak měly a pečlivě naslouchali jezdcům. Dokážu si představit, že jakákoliv nová nebo znovuzrozená série může odstranit své nedostatky zkušenostmi a časem stráveným na trati, což se vlastně loni tak nějak potvrdilo.
Zezačátku jsi měl v OC pomalejší start, ale ke konci sezony jsi byl schopen velkých věcí. Co bylo hlavním důvodem?
Faktorem byla jistota ve voze, ale na Slovakia Ringu se změnila i dynamika týmu. Spolu s jistotou a komfortem ve voze jsem konečně nesoustředil na „závodění s pronajatým vozem“, ale soustředil mnohem více na mé pocity, díky kterým jsme mohli nastavit vůz. Velký vliv měl v tomhle na mě Petr Fulín, se kterým jsem toho na Slovensku během testů hodně probral. Inspiroval mě, abych na trati zkusil jízdní styl, jaký jsem ještě nezkusil a abych udělal na voze změny, které jsem taktéž nezkusil. To bylo to pošťouchnutí správným směrem, které jsem potřeboval, abych byl úspěšný a úspěch se dostal prakticky ihned. Ze středu pole jsem se dostal v kvalifikaci na první místo.
Takže sezónu 2016 nakonec hodnotíš jako úspěšnou?
Určitě ano. První část sezony hodnotím jako cennou lekci, zatímco druhá část sezony prokázala, že jsme se z té první části dokázali poučit a posunuli jsme se tam, kam se jsem si vždycky přál. Kdybys mi na Hungaroringu řekl, že si v roce 2016 stoupnu na stupně vítězů, tak bych ti nevěřil. Poslední dva závody na Slovakia Ringu a v Brně byly jedny z nejlepších v mé kariéře.
Zůstáváš v Octavia Cupu i letos nebo tě uvidíme někde jinde?
Ano! Jsem moc rád, že můžu oznámit, že jsem přijal nabídku od pana Josefa Křenka a společnosti Benet Automotive závodit v Octavia Cupu i letos.
Líbí se ti více americké, či evropské závodní šampionáty?
Obojí je velká zábava, ale preferuji evropské série. Když jsem byl v Americe, tak bylo mým snem odstěhovat se do Evropy a závodit v cestovních vozech. Evropa je světovým centrem cestovních vozů. Vznikají tu nejnovější technologie a také je tu nejvíce vědomostí o těchto závodech. V Americe mám závodnického kamaráda, který mě hodně sleduje, a já věřím, že sen závodit v Evropě nemají jen kluci v Americe, ale po celém světě.
Jaký je tvůj závodní sen a kde bys chtěl být za 5 let?
Chtěl bych závodit v nějaké profesionální sérii, jakými jsou ETCC, WTCC nebo TCR, ale stejně tak bych se chtěl podílet na vývoji nové generace vozů a vlastně i jejich jezdců. Mým největším snem by bylo, kdybych skončil v mé (úžasné) práci v Googlu a trávil bych dny na závodních tratích, kde bych pracoval s inženýry, hluboko ponořen v analýze dat v kombinaci se závoděním tak, abych se podílel na vývoji technologií v motorsportu. V případě, že bych dokázal pomoci jezdcům zlepšit jejich schopnosti, tak bych byl opravdu hrdý.