Po druhé světové válce se značkám Ferrari i Fordu po ekonomické stránce velmi dařilo, ale ani jeden z majitelů nebyl se svou situací úplně spokojen. Henry Fordovi totiž vadilo, že jeho automobilka byla stála spjata s vědomím, že jeho auta jsou naprosto tuctové, a že jsou symbolem sériové výroby, a že jeho auto může mít prakticky každý. Chtěl se totiž zbavit pověsti, kterou vybudoval jeho otec a chtěl, aby se o Fordu mluvilo jako o prémiové značce. Chtěl, aby se o ní mluvilo alespoň částečně jako o Ferrari.
Ferrari totiž mělo punc luxusu. Vyrábělo se pouze pár set kusů ročně a bylo už náročné dostat se vůbec do pořadníku. Ferrari znamenalo luxus, znamenalo exkluzivitu, znamenalo nedostupnost. Tomu se Ford neuměl absolutně přiblížit a Henrymu Fordovi mladšímu došlo, že pověst značky jen tak nezmění, a že je to marný boj. To Enza Ferrariho trápila jiná věc. Jeho automobilce se sice dařilo, ale řídit tak velkou firmu ho vůbec nebavilo a bylo to pro něj na obtíž. Všechen svůj čas totiž věnoval své automobilové divizi, své obrovské vášni a největšímu životnímu koníčku. Bohužel na něj kvůli řízení firmy neměl dostatek času a rozhodl se proto, že automobilku prodá, aby měl konečně dost času věnovat se jen svým milovaným závodním okruhům.
Henry Ford mladší si byl tohoto Ferrariho úmyslu dobře vědom, a proto mu došlo, že by odkupem značky Ferrari vyřešil své problémy a naplnil své tužby. Rozhodl se, že učiní Ferrarimu nabídku, získá jeho know-how a navíc získá luxusní hračku do svého portfolia.
Ferrari byl tímto návrhem velmi potěšen a už se těšil, že si na staré roky konečně odpočine. Měl ale jedinou podmínku. Že si nechá celou závodní divizi, a že mu do toho nebude nikdo mluvit. S tím ale Henry Ford mladší nesouhlasil a Ferrari tak celý obchod smetl ze stolu. Ford tak přišel o spoustu peněz za auditory a právníky, kteří se už připravovali na závěrečné podpisy.
Forda Ferrariho odmítnutí neskutečně vytočilo. A spíše po osobní rovině než po rovině obchodní. Chtěl se Ferrarimu pomstít a brzy mu došlo, že nejvíce mu ublíží tím, když Ferrariho porazí na závodním okruhu, na prestižním 24-hodinovém závodě Le Mans, který tehdy sledoval celý svět, a které bylo už několik let jasně pod taktovkou Ferrari.
Ferrari má v roce 1963 už čtyřletou šnůru neporazitelnosti a Ford se rozhodne, že tomu bude konec. V roce 1964 je z toho fiasko, protože vozy Ford závod ani nedokončí a Enzo Ferrari se škodolibě raduje. Ferrari svůj úspěch zopakuje i o rok později a Ford zuří.
Najme si proto ty nejlepší konstruktéry a tak vznikne jedno z nejikoničtějších závodních aut v historii – Ford GT40. V roce 1966 tak Ford do závodu pošle osm svých vozů a už po půlce závodu je jasné, že Henry Ford mladší konečně dosáhnul svého. V cíli Ford ovládne celé stupně vítězů a k tomu je i na čtvrtém místě. Pro Ferrariho a celé Ferrari je to obrovská potupa. Ne kvůli tomu, že Ferrari po nezískalo svůj sedmý triumf v řadě, to se může stát. Ale mnohem více mu vadilo, že se na GT40 jeho vozy vůbec nechytaly, a že opanovaly všechny čtyři první místa. I když se Ferrari snaží v dalších letech o návrat na trůn, je bez šance. Ford je totiž naprosto dominantní a opanuje i následné čtyři závody.
Ford tak konečně dal Ferrarimu za vyučenou a navíc se mu tímto vítězstvím podařilo přitáhnout ke své značce mladší zákazníky, kteří nestáli o sériově vyráběné auta, ale chtěli něco rychlejšího a kvalitního. Takže Fordovi se všechny peníze, které do závodění vrátily a mohl si teda mnout ruce.
Dnes je Ford řádově větší než značka Ferrari a z toho by se asi Henry Ford mladší radoval, ale už mnohem menší radost by měl určitě z toho, kdyby věděl, že Ferarri má stále punc luxusu a něčeho, co rozhodně nemá každý, zatímco Ford se opět vrátil ke své staré pověsti, sériového auta, které potkáte na každé cestě.
V roce 2019 totiž šel do kin skvělý film Le Mans '66, který o tomto nevraživé souboji pojednává. Film je navíc zpracován velmi poutavě a celkem se drží i historických událostí, takže bychom ho všem chtěli doporučit.